Odpovědný redaktor: Vladimír Švanda
Jazyková úprava: Vítězslav Štefl
Foto: Petr Tolar (titul), Radka Dubanská
Grafická úprava obálky: Paul Schenzer
Sazba: DPT Muzikus, Stanislav Gavlas, Miroslav Špeta,
Josef Dolanský
Tisk: VAMB Štechovice
Vydalo: Vydavatelství Muzikus, Přístavní 18, Praha 7
© Muzikus, 1994
© Richard Scheufler, 1994
Úvod
SLAP
– v překladu plácnout, plesknout, pohlavkovat, je obecně užívaný termín pro baskytarovou techniku hry, vyznačující se pácáním – pleskáním, většinou úderem palce o stunu, kombinované s nedestruktivním trhání strun. V dnešním moderním pojetí hudby je slap silným výrazovým prostředkem a využití nachází nejenom v moderním jazzu (Stenley Clark, Markus Miller, John Patitucci – Elektric Band), nebo soulu a funku vzniklých v 50.- 60. letech v USA, ale má své místo např. i na dnešní tvrdé rockové a hard-coreové scéně (Kakofoni, Steve Vai, Cromex a pod.). Do Evropy se slap ve větším měřítku dostává na přelomu 70. – 80. let (Mark King – Level 42). Vznik funku a soulu výstižně charakterizuje Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby.
FUNKY
– označení pro zemitý způsob přednesu v moderním jazzu…napětí blues. Je typický zejména pro černošské hudebníky z okruhu soulu jazzu (McCann, Silver Timmens), ale projevuje se i ve hře četných představitelů avantgarního jazzu. (Coleman, Delphy, Shepp). Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby. Autoři: Antonín Metzner, Ivan Poledňák, Igor Wassberger a kolektiv. Vydal: Supraphon 1983 Praha– styl černé americké hudby, která se vyvíjela uprostřed 60. let ze soulové hudby. Jsou charakteristické především spletitým navzájem spojeným synkopickým rytmickým vzorem v dvojitém metru. The Hew Growe Distenary of jazz, autor: Barry Kernfeld, vydáno: London 1988.– Zajímavá jsou také vyjádření některých amerických hudebníků o funku z 50. – 60. let, ve kterých se nešetří výrazy typu: funk – hnůj, zhnilý, zpráchnivělý, zkažený, nebo funky – špinavá muzika a pod.
(1960 – “Websters New International Distionary”)
(1959 – “Jazz Poems”)
(1960 – “The Jazz World”)
(1960 – “Down Beat”)
Stručně ke škole.
Hudební materiál, který držíš před sebou, vznikl ve snaze sdělit své poznatky dalším hudebníkům, kteří mají chuť pustit se do slapové techniky a nevědí z čeho a jak začít, popřípadě hudebníkům, kteří již vědí o čem je řeč, chtějí se zdokonalit, nebo zkonfrontovat svůj způsob hry se způsobem hry někoho jiného. Pokud se řadíš mezi “basáky” znalé a slapu znalé, může ti škola posloužit alespoň jako inspirační materiál. I když se v podstatě o školu jedná, byl bych raději, kdyby jsi ji chápal jako pojednání o slapu a funku, ve kterém ukazuji, jak slap využívám v praxi, jakým způsobem jsem se slap učil a dosáhl určitého stupně techniky, nebo k jakým cvičením se vracím v případě vyskytnutí se nějakého technického problému. Co je obsahem školy a jak školu používat. Škola je rozdělena na dvě části. V první části je zahrnuto ladění baskytary, přirozený a umělý flažolet, pojednání o slapu, dynamika, tvoření perkusí, výměna poloh – prstoklad apod. Nazval jsem ji částí výukovou. Druhá část ukázková obsahuje dvanáct figur a dva basové party, které jsem použil v konkrétních písničkách. Kromě těchto dvou částí, které jsou podpořeny fotkami a notovým zápisem s tabulaturou, je k dispozici zvuková nahrávka, kde je zaznamenáno vše podstatné, o čem je ve škole řeč. Pro snadnější orientaci mezi zvukovou nahrávkou a textem jsou jednotlivé ukázky na kazetě očíslovány a čísla jsou shodná s čísly začleněnými v textu. Kromě toho jsou uvedeny pod patřičným názvem. Ještě než se pustíš do tajů slapu, neodpustím si jednu malou, leč podstatnou připomínku. Jsme každý individuální bytost se svými vrozenými fyzickými a psychickými dispozicemi, které už předurčují, co jsme či nejsme schopni zahrát. S tímto vědomím je zapotřebí
přistupovat i ktéto škole.
Hodně zdaru a trpělivost!
Richard Scheufler